Navy

13. dubna 2015 v 20:20 | PaJaN |  Ziam
Title: Navy
By: Naty

Zase krapet splácanina, ale i tak doufám, že se bude líbit. Kritika je povinná, hvězdička potěší. :)) Díky, Naty
Černovlasý mladík, jako každé poledne, seděl ve velké jídelně a nepřítomně hleděl před sebe. Nenáviděl to tady. Skoro každý měl na něj narážky, nikdo se s ním moc nebavil a to jen proto, že jeho matka nebyla američanka. A taky jako každé poledne prošli kolem něho dva důstojníci, ti kteří tohle všechno začali.
"Ale, ale, plánuješ další teroristický útok nebo ho snad už připravený máš a teď jen čekáš na dobrou příležitost?" zeptal se s nechutí v hlase jeden z nich a přitom se naklonil blíž k němu, aby zněl ještě provokativněji.
To už bylo na mladíka moc. Nemohl to snášet každý, každičký den bez jediné odezvy. Snažil se to ignorovat, nezadělat si na nějaký průšvih, ale u každého někdy ten pohár trpělivosti přeteče. A u černovláska už přímo bublal. Prudce se od stolu odsunul s úmyslem tomu namyšlenému parchantovi, jak on ho s oblibou nazýval, vrazit. Jak si usmyslel, tak také učinil. Se vší silou, co pramenila z jeho vzteku, se napřáhl a důstojníka udeřil do nosu. Vsadil by na to, že mu ho dokonce zlomil. A taky vsázel na to, že to ani jeden z nich nenechá jen tak a pokusí se to černovlasému mladíkovi vrátit. Vsadil správně. Zatím, co se ten, kterého mladík udeřil sbíral z té velké rány a bolestně si svíral krvacející nos, druhý důstojník popadl černovláska za límec uniformy a mrštil s ním o stůl. Zasadil mu první ráno do obličeje a pak od něho kousek odstoupil,aby druhá rána směřovala do břicha,jenže to už se mu nepovedlo. Mladík se rychle překulil z dosahu mužových pěstí a už, už chtěl uštědřit ráno i druhému důstojníkovi, když ale do místnosti vešel člověk, ke kterému všichni chovali tu největší úctu.
"Co se to tu děje?" vyhrkl velitel rozhořčeně. Trpěl si na dobré morálce a takové chování nesnášel. I když věděl, že jeho muži jsou nesví z toho, že se mise prodloužila, rvát se mezi sebou přeci nemusí.
Všichni lidé v jídelně se postavili a zasalutovali, kromě těch tří, kteří byli rádi, že vůbec ještě dokážou stát.
"Pohov!" zavelel velitel a přešel až k černovlasému poddůstojníku a dvěma důstojníkům, kteří věděli, že je čeká trest. Pozorně si všechny tři prohlédl, načeš zakotvil pohledem na černovláskovi, který se tvářil provinile. Přísahal své zemi věrnost ať to nese, co to nese, a teď tak vybuchnout, to prostě nebylo jeho.
Všichni čekali, jaký trest velitel rozkáže, jestli je rovnou pošle na pár hodin vychladnout do cely nebo jim dá před tím ještě kázání, ale nic se nedělo. Velitel s úžasem hleděl na mladíka před sebou. Ještě ho neviděl, což je na téhle lodi normální, když jsou tu tak čtyři tisíce námořníku a letců, ale prostě ho něco na něm upoutalo, něco, co nedokázal nějak popsat. Když si všiml, jak na něho všichni zírají,se Liam,tak se velitel jmenoval, konečně vzpamatoval.
"Vypadněte." poručil dvěma důstojníkům, kteří ještě než opustili místnost, vražedně probodli pohledem Zayna, mladého černovlasého muže.
"Nahlaste se námořníku!" rozkázal znovu Liam, tak moc chtěl vědět, jak se tenhle mladík jmenuje. Zbytek lidí se už vrátil k práci, kterou byli zaměstnaní ještě před vypuknutím rvačky a tak už mohl Liam věnovat pozornost jen mladíkovi před sebou.
"Poddůstojník Zayn Malik, pane." řekl s úctou černovlásek, když se co nejvíce vzchopil, spojil ruce za zády a napřímil se. Neopovážil se na velitele podívat. Zklamal sám sebe. Jeho rejstřík byl zatím bez poskvrny. Byl.
Jenže když velitel dlouhou dobu nic neříkal, přepadla ho zvědavost, proto svůj pohled zvednul. Střetl se s těma nejdokonalejšíma čokoládovýma očima na světě, které ho se zájmem zkoumaly.
"Měl bystě se cestou do kajuty stavit na ošetřovně, poddůstojníku." řekl nakonec Liam, na nic jiného se nezmohl. Dnes neměl náladu na rozdávání trestů a ještě potom, co potkal Zayna.... Když se otáčel na patě s ůmyslem vrátit se k povinnostem, ve kterých ho vyrušila tahle nesmyslná rvačka, se nevědomky pousmál. Zayn. Nádherné jméno pro ještě nádhernějšího mladíka.
Zayn ještě nějakou dobu stál zmateně na místě. Chování velitele ho trochu zaskočilo, no nebylo to jen chování. Jeho tvář, ta nejkrásnější, co kdy viděl. Ty oči a hlavně rty, které tak moc žadonily po polibku. Zakroutil hlavou, aby všechny myšlenky na to, jaké by bylo ho políbit, zahnal. Ano, na Zayna doma nečekala manželka nebo snad přítelkyně, byl gay. Ale to na téhle lodi nikdo nevěděl a ani se nedozví, jinak by se všechno narážení ještě zdvojnásobilo, kvůli jeho orientaci.
Jak mu velitel nakázal, tak také udělal. Ještě než šel do pokoje, navštívil ošetřovnu, kde ho přivítal milý doktor středního věku. Zayn totiž neměl jen naražený nos, měl taky pořádně rozřízlý ret a bolely ho záda z toho, jak s ním jeden z důstojníku hodil o hranu stolu.
Doktor zatím jen stihl Zaynovi zastavit krev z nosu, když se ozvalo klepání. Zayn přesunul svou pozornost na dveře,které se se zavrzáním otevřeli. Dovnitř vstoupil velitel s nečitelným výrazem, takže Zayn nedokázal říct, jestli si to s tím trestem rozmyslel a opravdu mu ho udělí nebo je tady úplně z jiného důvodu. A po velitelových slovech byl ještě zmatenější.
"Můžete nás prosím nechat na chvíli o samotě doktore? V kajutě 457 je ještě jeden, co taky potřebuje ošetřit." velitel přešel až k posteli, na které jsem seděl a lehce se na doktora pousmál.
"Samozřejmě, pane." kývl hlavou na souhlas doktor a s tichým zavřením dveří opustil místnost. Až když se dveře zavřeli, Zayn zvedl svůj zrak na Liama, sedajícího na židli naproti černovláska.
"Co tě donutilo se porvat, Zayne?" Liam úplně vypustil vykání nebo vůbec v téhle chvíli nějaké hodnosti. Měl o Zayna starost, prostě jen tak bezdůvodně. I když by měl takovou rvačku zapsat do hlášení, vůbec tady kvůli toho nebyl, byl tu jen a jen kvůli hnědoočkovi, který při slyšení svého jména z velitelových úst vykulil oči a nevěřícně koukal na Liama.
"Hmm?" dožadoval se odpovědi Liam. Zayn se jen zhluboka nadechl, pořád zmatený z velitelova oslovení.
"Ehm.." vůbec nevěděl kde začít, nevěděl jestli může Liamovi povědět, proč mu pořád nadávají a dělají si z něho srandu. Nakonec ho ale Liamův vlídný obličej přesvědčil všechno povědět.
"Ti dva důstojníci si ze mě dělali srandu kvůli toho, že jsem na půl pakistánec. Nechápu, proč to pořád vytahují, když se mí oba dva rodiče narodili v Americe a navíc můj otec je bývalý mariňák. Do námořnictva jsem se přihlásil, jen abych šel v jeho stopách a ve stopách mého dědečka a pradědečka, kteří byli u letectva."povzdechl si a sklopil hlavu. Ruce si spojil v klíne s úmyslem pokračovat.
"Tentokrát jsem se ale už neudržel a jednomu z nich vrazil, no a pak z toho byla rvačka." mýkl rameny s pohledem upřeným na své propletené ruce.
"Ou.." ozval se velitel před ním. Tohle vážně nečekal. Jak by se někdo mohl někomu smát jen kvůli jeho barvě kůže? Jsme vojáci ne nějací hloupí rasisti. Evidentně ti dva důstojníci z toho nevyjdou bez následků.
"Zařídím aby to přestalo Zayne, dobře?" velitel byl plně rozhodnut, že už nenechá nikoho, aby tady Zaynovi ubližoval. Černovlásek jen němě přikývl, ale svůj zrak stejně zvedl, protože ho velitelova reakce překvapila. Chvíli na sebe jen tak koukali, úplně pohlcení pocity, které se hromadily při pohledu na toho druhého. Zayn byl ještě mladý, takže bylo normální, že se mu někdo líbí, ale u Liama to bylo úplně něco jiného. Doma ho čekala manželka, která ho bezpodmínečně milovala a on místo toho, aby běhal někde na můstku a snažil se tuhle misi, co nejrychleji splnit, aby byl co nejdřív doma, sedí v ošetřovně s klukem, který by mu měl být jedno, ale on při něm cítí tak obrovské emoce, že to snad nejde ani popsat.
Když Liam sledoval Zaynovu tvář a snažil si zapamatovat každou její část, všiml si rány na jeho rtu. Porozhlídl se kolem sebe, až našel vatovou podušku, došel k stolu s dezinfekcí, do které ji namočil a vrátil se zpět k Zaynovi, který jeho počínání jen zmateně sledoval. Na židli na kolečkách se přisunul k posteli a ruku natáhl k Zaynově tváři.
"Asi to trochu štípne." zašeptal, povzbudivě se podíval do karamelových očí, ale pak hned zase vrátil svůj pohled na Zaynovy rty a podušku přiložil na ranku. Černovlasý mladík sebou trošku škubnul, ale když to lehké štípaní zmizelo, svůj pohled upíral na Liamovu tvář, přesněji na jeho rty. Chtěl je tak moc ochutnat, ruku mu obmotat kolem krku a prostě si ten polibek naplno užít, ale věděl, že nemůže, i když mezi němi proudila tak silná chemie, až se z toho oběma dvěma dělala husí kůže. Nemůže, protože Liam je jeho velitel, a taky věděl, že je nespíš i ženatý nebo aspoň má přítelkyni. Liam byl na tom v podstatě stejně. Neměl ani nejmenší ponětí o tom, že Zayn je gay, ale i kdyby to věděl, pořád bude jeho nadřízený a vztahy jsou na palubě zakázany. Když už byl se svou práci spokojený, odstoupil od Zayna a podušku vyhodil do koše. Usmál se na Zayna a přešel ke skříňce,kde by měl mít doktor léky. Ze šuplíku vytáhl jednu mast, kterou podal Zaynovi.
"Když si ji budeš mazat dvakrát denně na ty záda, do pár dnů by už bolet neměla." Ještě naposledy se usmál a vyšel s místnosti. Zayn jen s pootevřenými ústy sledoval dovírající se dveře. Byl tak moc zmatený.
Liam byl jeden z jeho nadřízených, tak proč se zachoval zrovna takhle? Neřeší se rvačky jen tím, že se napíšou do spisů zúčastněných osob, a ne aby se nějak extra řešila příčina? A i kdyby, tohle by nějaký jiný nadřízený nikdy neudělal. Velitelovi se to vždycky jen nahlásí, on se o to osobně nezajímá. Tak proč krucinál přišel až za ním na ošetřovnu? Proč byl na něj takový milý? A proč mu neudělil trest, když by mu všichni dosvědčili, že tu rvačku začal on? Všechny tyhle otázky vířily Zaynovi hlavou a taky vůbec nechápal ty pocity, co cítil při Liamovi. Seděl by tu i hodiny a prostě jen přemýšlel, proto se radši odebral do kajuty, kterou sdílel ještě s dalšími třemi poddůstojníky. Řekl si, že si na chvíli lehne, a pak si půjde třeba zacvičit do jejich malé tělocvičny, aby aspoň na chvíli nemyslel na Liama.
Na posteli ležel asi dvě hodiny, dokud ho to nepřestalo bavit. Cvičení v té chvíli viděl jako spásu, proto se rychle převlékl do něčeho pohodlnějšího, v čem se nebude tak potit, i když věděl, že by se potil i nahý a ještě než vyšel z místnosti popadl ručník.
Za pár minut se už nacházel v tělocvičně. Nijak neotálel a hned se vrhl k boxovacímu pytli.
Každá rána, kterou mu uštědřil, byla původně mířená těm dvěma namyšleným prasatům, kteří ho pořád uráželi. Za každým úderem bylo tolik bolesti a zklamání. Do pytle mlátil tou největší silou, kterou dokázal vyvinout. Pytel se pod jeho velkými a silnými údery houpal ze strany na stranu, chvílemi to vypadalo, že se dokonce utrhne, i když to nebylo možné. Zayn byl v tak silné euforii svých myšlenek a vzteku, který se v něm během těch dvou roků jeho služby nahromadil, že si nevšiml, když do tělocvičny vstoupil další námořník, který měl stejný nápad jako Zayn, a to na chvíli zahnat všechny špatné myšlenky a vybít si pocity, teda hlavně zlost, na boxovacím pytli.
"Měl by si trochu ubrat, nejsi jediný, kdo by si chtěl trochu zaboxovat."
Zayn ten hlas hned poznal. Hned přestal s mlácením do pytle a prudce se celým tělem natočil k vetřelci. Liam. Překvapeně vydechl s pohledem upřeným na Liama, stojícího jen několik kroků od něho v bílém tričku a černých kraťasech. Vypadal tak obyčejně, když na sobě neměl uniformu, na které se blýštila všechna ta vyznamenání, za jeho dobré skutky, které všechny nutily, chovat k tomuhle námořníkovi úctu. Zayn zatajil dech, nevypadal jen jako normální dvacetišestiletý muž, ale byl přímo ukrutně sexy. Všechny ty svaly, které se mu rýsovaly pod tričkem byly tak ahhh... Na jiné slovo se Zayn nezmohl. Až když pocítil, že jeho plíce nutně potřebují kyslík, mu došlo, že celou dobu zatajoval dech. Dlouze vydechl.
Liam si samozřejmě jeho pohledu upřeným na jeho tělo a jeho zkousnutém rtu, o kterém Zayn ani nevěděl,že si kouše, všiml a proto se pobaveně uchechtl.
"Ehm.. J-jo jasně, j-já hned m-mizím." vykoktal ze sebe příkře a ze země zvedl svůj bílý ručník, kterým si otřel obličej a následně si ho přehodil kolem ramen. Jakmile se Zayn pomalu vydával k východu, Liama přepadla panika, nechtěl aby Zayn odešel, ne teď když byli sami.
"Ne! Tedy chci říct, že chodit pryč nemusíš." snažil se Zayna zastavit a to se taky povedlo. Prudce se otočil čelem k Liamovi a zaraženě ho propaloval pohledem. Byl z velitelova chování čím dál tím víc zmatený. Na souhlas jen přikývl a popošel blíž k hnědovlasému muži. Zase to ticho, jen pohledy obou mužů, zkoumající obličej toho druhého. Liam měl obrovskou touhu Zayna políbit. I když věděl, že by neměl, dvěma velkými kroky se dostal až k zmatenému Zaynovi, a jemně ho uchopil za bradu. Zayn věděl, co chce Liam udělat, ale i když věděl, že je to proti všem předpisům, neodporoval. Liam ho silně přitahoval, už jen proto, že z něho cítil štědrost a pochopení. Zayn si byl na sto procent jistý, že Liam je dobrý člověk, tak proč odporovat, že ano? Dívali se navzájem do očí a byl to vlastně Zayn, který nakonec překonal tu nesmyslnou vzdálenost, která jim oběma překážela v činu, po kterém tak toužili. Jemně Liamovi slíbnul spodní ret a čekal na nějakou reakci z druhé strany. Liam samozřejmě reagoval ve zlomku vteřiny, přeci jen tohle chtěl udělat už v ošetřovně. Jakmile se jejich rty naplno střetly, v obou mužích vypukl ohromný ohňostroj a v břiše poletovali tisíce motýlků. Líbali se několik dlouhých, krásných minut, dokud jim oběma nedošel kyslík a to je donutilo, i když nechtěně, se od sebe odtrhnout. Zayn se na Liama sladce usmál, byl to pro něj ten nejkrásnější polibek na světě, a hnědovlásek mu úsměv hned opětoval. Přitáhl si Zayna k sobě a znova, i když krátce, ale s tou největší láskou, ho políbil. Když se od něho odtáhl, pevně ho sevřel v náruči.
"Tohle nám neprojde, Liame." zašeptal zlomeně Zayn do Liamovy hrudi. Až teď si uvědomil vážnost situace. Zamiloval se do svého velitele, který je nejspíše ženatý. Tohle přeci nejde.
"Pššt..." utěšoval ho Liam, ale i on věděl, že tohle je zakázané. Neměli tohle dělat, teď jim to jen ublíží, vždyť se nemohou ani pořádně stýkat. Všude je může někdo vidět, ale i přes to, že si to oba dva uvědomovali ani jeden toho nelitoval.
Liam ho do sebe na délku paží odtáhl, držíc ho za ramena a upřímně se mu podíval do očí, aby ho co nejvíce uklidnil.
"Chci to zkusit, rozumíš? Nechci tuhle příležitost zahodit. To, co k tobě cítím, jen jak se na tebe podívám, jsem necítil nikdy k nikomu, ani ke své ženě. Příjde mi, že jsem se do tebe hned na první pohled zamiloval, i když to zní strašně sentimentálně." řekl Liam a na konci se usmál. Vším, co řekl si byl na tisíc procent jistý. K Zaynovi cítí něco silného. Dobře, znají se jen několik hodin, ale i tak si byl Liam prostě jistý, byl rozhodnut, nikdy už Zayna neopustí.
Zayn s úžasem vzhlédl. Tu upřímnost, kterou Zayn viděl v jeho tváři, ho ještě více přesvědčila, že to Liam opravdu myslí vážně. A Zayn to cítil stejně. Všechna takhle slova způsobila, že s v černovláskových karamelových očí objevily slzy štěstí. Začaly jedna po druhé stékat po jeho licích. Usmál se. V tuhle chvíli byl snad ten nejšťastnější člověk na světě. Nevěděl, co na to všechno říct, proto jen Liamovi skočil do náruče a slzami mu máčel tričko.
"Oh bože, dobře. Chci býýt taky s tebou." šeptal mu do krku, načež ho drtivě svíral ve svém obětí. Hnědovlásek se zasmál Zaynově reakci, ale byl šťastný, že mu hnědoočko city opětuje. Proto mu na oplátku obmotal paže kolem pasu a zabořil hlavu do Zaynových vlasů. Je konečně šťastný.
Jenže i ta nejsilnější láska má svá ALE. V tomto případě to ALE byla ta neskutečně velká vzdálenost mezi těmihle dvěma zamilovanými lidmi. Jeden bydlí v Bradfordu a ten druhý o 116 mil dál ve Wolverhamptonu a i když žijí v jedné zemi, tak ani jejich silné city tu obrovskou vzdálenost neovlivnili. Oba dva měli mimo moře svůj osobní život. I když se Liam hned po příjezdu ze zámoří se svou ženou rozvedl, už ji nemiloval tak jako předtím, nemohl jet za Zaynem. Ve svém rodném městě měl až moc věcí, které nechtěl opustit. Hlavně svou rodinu a to i mladý Zayn.
A takhle se jejich cesty rozdělily. Vidět se mohli jen na moři, což bylo jen výjmečně, ale i tak za ty chvíle byli velmi vděční. Později, když už oba dva byli ve výslužbě, se už nikdy neviděli. Smířili se s tím, že význam slova navždy je mylný. Ne vždy znamená to, co představuje. Ale i přes to všechno zklamání, oba dva rádi vzpomínali na své společné chvíle. Na den, kdy se poznali a také na dny, v kterých mohli být spolu. Na jejich nevinné mazlení a láskyplné polibky. Všechno tohle byly krásně vzpomínky, při kterých se vždy museli spokojeně usmívat. A těsně před tím, než oba dva naposledy vydechli, jim na tvářích pohrával úsměv. Zemřeli se vzpomínkou na toho druhého a se vzpomínkou na tu nekrásnější část jejich života.

 

29 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 anonym anonym | 14. dubna 2015 v 21:05 | Reagovat

moc krásné!:3

2 Karin Karin | 23. dubna 2015 v 22:14 | Reagovat

Krása******.

3 momoi-chan momoi-chan | 13. června 2015 v 21:42 | Reagovat

Bože, to je tak nadherna povidka :')

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama