Now, I understand

16. dubna 2015 v 15:26 | Adie |  Larry
Title: Now, I understand.
By: TaMiNin


Něco jsem zkusila po dlouhé době. Snad se bude někomu líbit.

Každý občas chce zapomenout na minulost, na všechno, všecičko, co se kdy stalo. I já jsem to chtěl, toužil jsem po tom, že se jednoho rána probudím a na vše zapomenu, zapomenu na důvod, proč už tak dlouho nemohu dál, i když bych chtěl. Doufal jsem, že zapomenu na něho.
Avšak život, nebo snad osud to tak nechtěl, protože aspoň v mém případě věta, že čas všechno napraví, hluboce nefungovala. Vždy když jsem jej spatřil byt jen koutkem oka, tak mé srdce začalo znatelně být rychleji, ale on na mě nikdy nepohlédl, nevěnoval mi ani chvilku své přízně, ignoroval mě, stejně jak to dělal už celé tři roky a já se mu vlastně nemůžu divit. To já sám jsem ukončil všechno hezké, co mezi námi kdy bylo, ale kdybych tehdy věděl, jak moc velkou dělám chybu, tak bych se do toho vtáhnout nikdy nenechal. Nenechal bych si navykládat, že to všechno je jenom poblouznění, které časem vyprchá a potom nic nezůstane. Nenechal bych se zmanipulovat k tomu, aby jsem mu takto ublížil. Já to vidím, vidím tu stále výraznou bolest, která se v jeho očích míchá s nenávistí, když ví, že jsem poblíž a to mě raní ze všeho nejvíc.
Znáte ten pocit, když vás osoba, kterou milujete, nenávidí? Ne? To máte štěstí, protože já tu hořkou chuť zažívám den, co den, když jsem se skupinou. Proto radši většinu času trávím ve zvukotěsné bublině názvem LA. Tam všechno na malý moment vypustím, nezajímá mě nic a nikdo, jsem jen já a tahle chvíle. Není žádný Modest, nejsou žádní fanoušci, sláva ani skupina. A tohle jsem si tolik zamiloval, snad ještě víc, než-li jeho. Bohužel nic netrvá věčně a ani tyhle chvíle nejsou výjimkou. Proto když se následující den vracím do reality, tak je to ještě horší, než den před tím, ještě hůř se mi srovnává s tím vším, s čím se srovnat musím. Přesto... Stojí to za to.
Dnes se znovu vracím z mého osobního výběhy do domu, který je plný vzpomínek, snů, ale hlavně jeho. Koukám nepřítomně z okýnka letadla a přemýšlím, jak to půjde asi dál. Jestli se třeba něco nezmění? Jak naivní si připadám, když se sám sebe na tohle ptám. Jsem směšný, ty úsměvy, které věnuji okýnku, jsou směšné, ty jiskřičky, které mám z natěšení na něj, jsou směšné, ten cit je vůbec celý směšný, ale přitom se ho nedokážu zbavit. Tiše si povzdychnu a zahledím se na sedadlo přede mnou, přičemž si rukou pročešu vlasy a nakonec skončí roztáhlá přes půlku mého obličeje. Dýchám si do prstenů a na svou chladnou pokožku. Ze všeho nejvíce bych ale měl být naštvaný na sebe. Vše jsem si zničil svou blbostí, nemůžu se mu divit, že po čase, který byl podle mě příliš krátký, si našel náhradu. Někoho jiného, někoho, kdo ho bude milovat a neopustí jej tak, jako jsem to udělal já. On byl, je a bude člověk, který lásku cítit potřebuje. Avšak, když jsem tu "náhradu mě" poprvé viděl stát vedle něj a já se nebojím tvrdit, že stála přehnaně "nalepená" k jeho boku, byl jsem naštvaný, zrazený, smutný, ale především zlomený, chtěl jsem začít křičet, řvát, mlátit všude okolo sebe, ale já se jen tenkrát falešně usmál a šel dál, dál od něj, někam, kde nikdo neuslyší mé výkřiky do prázdna. To byl první náznak toho, že vše není v tak úplném pořádku, jak jsem si celou tu dobu nalhával, všechno... Všechno to byly jenom planý řečičky.
Z reproduktoru se z ničeho nic ozval hlas jedné z letušek. Byly to standartní informace ohledně přistávání. Sám jsem se zapásal a čekal, až kola dopadnou konečně na zem. Ani jsem se nenadál a už jsem stál před letadlem s taškou okolo ramena a malým kufrem v druhé ruce. Poupravil jsem si ještě klobouk, který jsem si nasadil při přistávání. Před letištěm na mě čekalo černé auto s pro mě známým mužem v obleku. Kývl jsem mu na pozdrav a on mi bez odezvy otevřel dveře auta, kufr jsem nechal být kufrem a poslušně jsem nasedl. Překvapením nebylo, když jsem v autě narazil na díky bohu jen jednoho chlapa z Modestu. Ihned na mě začal chrlit různé otázky ohledně toho, proč jsem zase zmizel, kde jsem všude byl, jestli mě někdo nepoznal a tak dále. Otázky po chvíli přešli ve vyhrožování s tím, že jestli to udělám ještě jednou, tak se můžu rozloučit s tím a tím. To jsem ale už přestal poslouchat. Raději jsem se natočil k ztmavněnému sklu a sledoval místa, okolo kterých jsme projížděli.
Netrvalo to dlouho a stanuli jsme před velkou kovovou bránou. Tentokrát jsem nečekal, až mi přijde někdo otevřít. Sám jsem se rychle dostal z auta. Zrovna jsem kráčel po kamenité cestičce, která vedla k vstupu do domu. Veškerá má pozornost byla nasměřována na mobil v mé ruce. Právě jsem si prohlížel profil na Twitteru jedné z dívek, která pevně věřila v něco, co celý svět nazývá Larrym Stylinsonem. Sám jsem se u toho musel usmívat jako blázen. Je to hloupé, ale něco takového mi dokáže zlepšit náladu. V tom momentě jsem do někoho narazil. Taška mi spadla z ramena a mobil přistál opodál, ale více mě zajímala osoba, která ležela přede mnou. Byl to on, ve své plné kráse. S rychlostí jsem se k němu sklonil, podávaje mu svou ruku na pomoc, nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo. Když se jeho oči otevřely a já v nich uviděl přesně to samé, co před týdnem, měsícem a rokem, ruku jsem zpátky stáhl a narovnal se v zádech. On se s lehkostí dostal zpět na nohy, oprášil si ruce do kalhot a bez jakéhokoliv zaváhání mě svižným krokem obešel. Nenápadně jsem se natočil jeho směrem. Stála tam u brány, usmívala se na něj a on se usmíval na ni. Na uvítanou jí vlepil rychlý, přesto procítěný polibek. Znovu jsem se otočil zpět. Klekl jsem si na kolena, sbíraje všechno, co mi upadlo. V tu chvíli, v ten moment, jsem si uvědomil, že už je navždy konec.
 

25 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 hater hater | 17. dubna 2015 v 18:30 | Reagovat

Přišlo mi to strašně depresivní a nechtěla jsem to číst. Zároveň jsem ale věděla, že píšeš dobře, že mám tvé příběhy ráda a bylo mi líto, že tu není žádný komentář. I k mému překvapení jsem to dočetla do konce. Je to skvělé. Depresivní, ale skvělé.
Tím nechci říct, že je depresivní špatně. Naopak, je dobře, když dokážeš přenést pocity.

2 gab gab | 17. dubna 2015 v 20:29 | Reagovat

Je to úžasné!Také bolestivé a smutné,tak ako to nekončí vo filmoch,ale v skutočnom živote.Mám pocit,že si do toho dala svoje pocity,aspoň kúsok z nich.Páči sa mi to,páči sa mi štýl tvojho písania.A teším sa na ďalšie príbehy.

3 gab gab | 17. dubna 2015 v 20:29 | Reagovat

Je to úžasné!Také bolestivé a smutné,tak ako to nekončí vo filmoch,ale v skutočnom živote.Mám pocit,že si do toho dala svoje pocity,aspoň kúsok z nich.Páči sa mi to,páči sa mi štýl tvojho písania.A teším sa na ďalšie príbehy.

4 TaMiNin TaMiNin | 18. dubna 2015 v 0:10 | Reagovat

[1]: Děkuji moc :) A jo, v ten den jsem měla takovou, no divnou náladu a kupodivu jsem měla chuť psát, takže z toho asi ani nemohla vyjít nějaká happy povídka, ty ani psát vlastně neumím... Ale děkuju moc, opravdu. Thanks. :))

[2]: No, tak na můj další "příběh" budete čekat nějaký ten další pátek.. Ale přesto děkuji, opravdu jste mi udělali radost.:))

5 hater hater | 18. dubna 2015 v 11:12 | Reagovat

Nejde o to, že potřebuju šťastné povídky, spíš o moje momentální rozpoložení. Ale to je fuk. Umíš psát, je to fakt napsané krásně!!

6 Victoria Cool Victoria Cool | Web | 22. dubna 2015 v 11:31 | Reagovat

Asi budu brečet. Ten konec je tak smutný. Moc bych to klukům přála :(

7 TaMiNin TaMiNin | 22. dubna 2015 v 12:56 | Reagovat

[6]:  Nejsi sama, kdo jim to přeje :) Každopádně děkuji. Jsem rada, že to v tobě vyvolalo city, snad nebudeš smutná dlouho, jinak, tvůj blog... Krásný článek :) Jen... Louis a Eleanor se už rozešli. Je to pár týdnů zpět.

8 Karin Karin | 25. dubna 2015 v 21:53 | Reagovat

Moc pěkně píšeš.

9 Hmmm Hmmm | 3. května 2015 v 21:36 | Reagovat

... :-/ = :-)

10 Nicole Nicole | 23. května 2015 v 23:48 | Reagovat

Je to krásne napísané.. možno to odzrkadluje niektoré moje pocity ohladom larryho..bola by som rada keby sa vždy všetko končilo hapy endom..ale realita je dosť nahovno... :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama